Sdílení příspěvku
„Quiet Quitting, nebo zdravé hranice?“ Rozhovor o knize, kterou generace Z a Alfa potřebují jako sůl
Představte si místnost plnou dvacetiletých juniorů, ambiciózních studentů a nastupujících profesionálů. Většina kariérních příruček by jim řekla: „Hustle harder, buďte vidět, obětujte víkendy a šéf vás odmění.“
Moje nová kniha „Práce, která Život: Manifest pro generaci Z a Alfa“ jim říká něco úplně jiného: „Váš šéf není váš táta. Váš LinkedIn profil není vaše identita. A pokud vás v neděli večer bolí břicho z představy pondělí, je něco špatně se systémem, ne s vámi.“
Po nedávné autorské besedě s mladými profesionály a studenty vysokých škol jsem dostal řadu ostrých, upřímných a někdy až nepříjemně trefných otázek. Protože tahle generace nemá trpělivost s korporátním ptydepe, rozhodl jsem se zveřejnit tento rozhovor. Bez filtrů. Bez „toxic positivity“.
I. O quiet quitting a „lenosti“
1. Není tahle kniha jen návod, jak být líný a dělat „quiet quitting“?
Odpověď: To je ta nejčastější a nejnespravedlivější nálepka, kterou starší generace lepí na ty mladší. Quiet quitting (nebo spíše „tiché nastavení hranic“) není o lenosti. Je to o tom, že odmítáte dělat zdarma práci, za kterou vám nikdo nezaplatil, a odmítáte obětovat své duševní zdraví na oltáři „rodinné atmosféry“ firmy, která vás vyhodí během 5 minut, jakmile přestanete být ziskoví.
Tahle kniha neučí, jak flákat. Učí, jak být efektivní. Jak udělat svou práci na 100 % v pracovní době a pak s čistým štítem zavřít laptop a jít žít svůj život. Protože práce je jen nástroj k životu, ne život sám o sobě.
2. Proč cílit zrovna na generaci Z a Alfa? Nejsou to jen „sněhové vločky“, co neumí přijmout kritiku?
Odpověď: Právě naopak. Generace Z a Alfa jsou první generací, která se narodila do digitálního chaosu, klimatické krize a ekonomické nejistoty. Vidí skrz korporátní iluze. Vědí, že „meritokracie“ je často jen hezké slovo pro protekci, a že „team building“ v podobě pizzového večírku nenahradí férovou mzdu.
Nejsou to sněhové vločky. Jsou to realisté. A tato kniha jim dává slovní zásobu a psychologické nástroje (jako je transakční analýza nebo nastavení hranic), aby se v tomhle systému nenechali rozdrtit.
3. V knize píšete o „toxických šéfech“ a „narcistech“. Neučíte tím mladé lidi drzosti?
Odpověď: Učím je asertivitě a dospělosti. Většina konfliktů v práci vzniká proto, že se zvrhávají do dynamiky „Rodič–Dítě“. Šéf křičí (kritizující rodič) a zaměstnanec se buď omlouvá (poslušné dítě), nebo vzpouzí (vzdorující dítě).
Kniha čtenáře učí, jak z této pasti ven. Jak komunikovat v rovině Dospělý–Dospělý. Jak říct: „Rozumím, že je to pro vás prioritní, ale v tuto chvíli pracuji na úkolu X. Můžeme to probrat zítra ráno?“ To není drzost. To je profesionální hranice.
4. Co když šéf označí asertivitu za „drzost“?
Odpověď: Pak je to jeho problém s egem, ne váš problém s kompetencí. V knize najdete celou kapitolu o tom, jak rozpoznat, kdy je „drzost“ ve skutečnosti jen obranný mechanismus manažera, který se bojí ztráty kontroly. A jak se v takové situaci zachovat – bez ztráty tváře i bez ztráty práce.
II. O vyhoření, úzkosti a „nedělním břichu“
5. Proč vás v neděli večer bolí břicho? Je to normální?
Odpověď: Není to normální. Je to somatický signál, že vaše tělo odmítá vstoupit do prostředí, které mu ubližuje. Psychosomatika v kontextu práce není jen o stresových žaludečních vředech. Je to kontinuální dialog mezi vaší integritou a vnějšími nároky. Fenomén „těžkých nohou“ nebo sevřeného hrdla v pondělí ráno? To není „jen únava“. To je existenciální nesoulad.
Tahle kniha vás učí naslouchat tomuhle signálu – ne ho ignorovat a „překonávat vůlí“.
6. Jak poznám, že jsem na cestě k vyhoření, a ne jen „unavený“?
Odpověď: Vyhoření není únava. Je to eroze duše. Únava odejde po víkendu. Vyhoření ne. Vyhoření poznáte podle toho, že i věci, které vás dřív bavily, vám jsou teď lhostejné. Podle toho, že jste cyničtí ke všemu, co dřív mělo smysl. Podle toho, že se ráno nemůžete přinutit vstát z postele – a nejde o lenost.
V knize najdete konkrétní „self-check“ – 7 otázek, které vám do 3 minut řeknou, jestli jste na hraně, nebo už za ní.
7. Je „high-functioning anxiety“ superpower, nebo prokletí?
Odpověď: Obojí. Lidé s vyšší mírou neuroticismu jsou často ti nejdůkladnější, nejpřesnější a nejempatičtější v týmu. Jejich úzkost je palivem preciznosti. Ale cena za to je vysoká – chronický kortizol, nespavost, neschopnost „vypnout“.
Kniha vám ukazuje, jak proměnit reaktivní úzkost (paralyzující strach) v aktivní obezřetnost. Jak si nastavit rituály, které symbolicky ukončí pracovní den a dají „vnitřnímu alarmu“ svolení utichnout.
III. O AI, LinkedInu a digitální identitě
8. Když nás AI nahradí v psaní kódů, e-mailů i reportů, k čemu je tahle kniha dobrá?
Odpověď: AI vás nenahradí v tom, co dělá AI lépe. Nahradí vás jen tehdy, pokud se budete chovat jako roboti. Pokud bude vaše jediná hodnota „rychlé vyřizování ticketů“, jste nahraditelní.
Tahle kniha zdůrazňuje to, co AI nemá: etický kompas, empatické naslouchání, schopnost říct „ne“ neetickému požadavku a schopnost budovat skutečnou důvěru v týmu. Budoucnost patří těm, kteří zůstanou plně lidmi. Kniha je návodem, jak si tuto lidskost v digitálním mlýnku na maso uchovat.
9. Proč je můj LinkedIn profil „toxický“?
Odpověď: Protože na něm hrajete roli někoho, kým nejste. „Dnes jsem se naučil 3 věci o leadershipu…“ „Jsem vděčný za příležitost…“ „Hustle never stops!“ Tohle není autenticita. Tohle je performativní profesionalita – a mozek to pozná. Čtenář to pozná. A vy to poznáte taky – ve chvíli, kdy si uvědomíte, že jste se odcizili sami sobě.
Kniha vám ukazuje cestu k radikální autenticitě – jak budovat digitální identitu, která není vězením, ale nástrojem.
10. Co je „corporate cringe“ a proč nás tak štve?
Odpověď: Corporate cringe je ten moment, kdy firma předstírá, že jí záleží na lidech, ale ve skutečnosti jí záleží jen na KPI. Když HR pošle email o „well-being“ a zároveň zruší stravenky. Když šéf mluví o „rodinné atmosféře“ a pak vás propustí přes Zoom.
Generace Z a Alfa to vidí okamžitě. A kniha vám dává jazyk, jak to pojmenovat – a jak se v tom nezbláznit.
IV. O hranicích, šéfech a dospělosti v práci
11. Jak říct šéfovi „ne“, aniž bych přišel o práci?
Odpověď: Klíčem je transakční analýza – koncept, který v knize vysvětluju srozumitelně a s konkrétními příklady z českých kanceláří. Když vám šéf mluví jako „Rodič“ („To se takhle nedělá!“), máte dvě možnosti: odpovědět jako „Dítě“ („Promiňte, už to nebude“) nebo jako „Dospělý“ („Rozumím. Co konkrétně bych měl udělat jinak, abych příště dosáhl požadovaného výsledku?“).
Druhá varianta zastaví hru. A vy zůstanete profesionál – ne poslušné dítě.
12. Je „work-life balance“ mýtus?
Odpověď: Je. Protože implikuje, že práce a život jsou dvě oddělené věci, které se musí „vyvážit“. Ve skutečnosti jsou propojené. Když jste v práci nešťastní, jste nešťastní doma. Když jste doma vyčerpaní, jste v práci neefektivní.
Místo „balance“ kniha nabízí koncept „integrace“ – jak si v práci uchovat to, co vás dělá člověkem, a doma to, co vás děje profesionálem. Bez neustálého přepínání masek.
13. Co dělat, když mám „imposter syndrom“?
Odpověď: Nejprve si uvědomte, že imposter syndrom je často vedlejším produktem vysoké inteligence a sebereflexe. Kdo netrpí žádnou pochybností, je často obětí opačného jevu – Dunning-Krugerova efektu.
Problém není pochybnost samotná. Problém je, že se nepromění v pokoru. Místo toho se mění v paralyzující úzkost. Kniha ukazuje, jak proměnit „jsem podvodník“ v „jsem člověk, který se neustále učí“.
14. Mám odejít z práce, která mě ničí, i když je dobře placená?
Odpověď: Tahle otázka je v knize celá kapitola. Stručná odpověď: ano, pokud cena za setrvání začne likvidovat vaši schopnost mít rád sebe sama nebo své blízké. Žádný plat není worth toho, abyste večer nemohli usnout, nebo abyste na své děti křičeli kvůli stresu z práce.
Kniha vám dává konkrétní „exit framework“ – jak se rozhodnout racionálně, ne emocionálně. A jak odejít s hlavou vztyčenou, ne jako oběť.
V. O smyslu, který vám firma nedá
15. Jak najít smysl v práci, která je „bullshit job“?
Odpověď: Antropolog David Graeber popsal fenomén „práce o ničem“ – pozic, u kterých i lidé, co je vykonávají, mají pocit, že kdyby jejich práce přes noc zmizela, svět by si toho nevšiml. Tahle kniha neříká „najdi si jinou práci“. Říká: najdi si smysl uvnitř téhle práce.
Logoterapie Viktora Frankla, aplikovaná na český korporát. I v té nejotravnější excelové tabulce můžete najít moment, kde pomáháte konkrétnímu kolegovi. A to je dost.
16. Je „hustle culture“ opravdu toxická?
Odpověď: Je. Protože je postavená na strachu, ne na růstu. Když vás dopředu žene strach z toho, že „nejste dost“, nikdy nebudete mít dost. Žádné povýšení, žádný bonus, žádný počet followerů na LinkedInu tu díru nezaplní.
Kniha ukazuje cestu od „musím, abych přežil“ k „chci, abych se stal tím, kým můžu být“. A to je rozdíl mezi otrokem a svobodným člověkem.
17. Proč je „dost dobrý“ lepší než „dokonalý“?
Odpověď: Protože dokonalost je mrtvá. Život je messy. Perfekcionismus není ctnost – je to strach v drahém obleku. Japonská estetika wabi-sabi učí, že krása je v nedokonalosti, pomíjivosti a neúplnosti.
V práci to znamená: hotový je lepší než dokonalý. Draft, který sdílíte s týmem, je cennější než „perfektní“ dokument, který nikdo neuvidí, protože ho ladíte tři týdny.
18. Co je „Kairos“ a proč mi ho korporát krade?
Odpověď: Řekové měli dva bohy času. Chronos – čas měřitelný, lineární, v Excelu a kalendáři. A Kairos – čas prožitý, ten „správný okamžik“, kdy ztratíte pojem o čase, protože jste v proudu.
Korporát vám krade Kairos tím, že vám den rozseká na 15minutové bloky. Kniha ukazuje, jak si Kairos vzít zpět – jak najít „nedotknutelné bloky“ pro hlubokou práci a jak rozpoznat okamžik, kdy se děje něco důležitého, a „zastavit hodiny“.
19. Jak přežít open-space, když jste introvert?
Odpověď: Nejdřív si uvědomte, že to není slabost – je to neurobiologie. Introverti mají vyšší bazální úroveň excitace. Open-space pro ně není „prostor pro spolupráci“, je to permanentní stav kognitivního obléhání.
Kniha dává konkrétní survival kit: noise-canceling sluchátka jako „neviditelná zeď“, časová segregace (přijít brzy nebo zůstat pozdě), asynchronní komunikace před synchronní. A hlavně: právo říct „potřebuji ticho, abych podal nejlepší výkon“.
20. Buďme upřímní: Tahle kniha zatím leží v digitálním e-shopu a nikdo si ji nekoupil. Proč by si ji měl někdo koupit zrovna teď?
Odpověď: Protože je to záchranný člun. Pokud každé pondělí ráno cítíte sevření v žaludku, pokud vás vyčerpává hraní „profesionální masky“, pokud máte pocit, že jste v práci jen NPC (non-playable character) ve hře, kterou neovládáte – tahle kniha je pro vás.
Není to suchá akademická teorie. Je to 105 kapitol konkrétních „hacků“: jak přežít s pasivně-agresivním kolegou, jak de-eskalovat toxickou poradu, jak najít smysl (logoterapie) i v té nejotravnější excelové tabulce a jak si vybojovat ticho v světě, který po vás chce, abyste byli neustále online.
Nekupujete si knihu. Kupujete si povolení být sami sebou a přestat se omlouvat za to, že jste člověk.
🛠️ Přestaňte přežívat. Začněte žít.
Tahle kniha není pro ty, kteří chtějí slyšet, že „všechno bude dobrý“, když budou dřít do úpadku. Je pro ty, kteří jsou připraveni převzít kontrolu nad svým časem, energií a duševním zdravím.
👉 Objednejte si ‚Práce, která Život‘ v digitální formě (PDF/EPUB) zde.
Čtěte ji po kapitolách. Ne jako další doomscrolling na TikToku, ale jako záchranný balíček pro dny, kdy máte pocit, že ztrácíte sami sebe.
— Pavel Hrejsemnou
Autor, filozof každodennosti a průvodce labyrintem moderní práce
Poznámka editora (2026): Kniha „Práce, která Život“ (493 stran) je unikátním propojením hlubinné psychologie, filozofie (od Sartrea po Frankla) a drsné reality moderních open-spaců a hybridní práce. Autor v ní cíleně používá jazyk a koncepty (jako „corporate cringe“, „quiet quitting“ nebo „main character syndrome“), aby oslovil čtenáře, kteří mají plné zuby tradičních, pokryteckých příruček osobního rozvoje. Je to manifest pro ty, kteří se rozhodli, že práce bude sloužit jim. A ne naopak.
